Stránka se načítá…

Jenda Perla

Social Media Maniac | Jenda Perla

Píši o sociálních sítích a pracuji jako Online Marketing Specialist ve společnosti Y Soft.

Zpět na blog

Jsem Havlovo dítě a chci si užívat

Narodil jsem se v srpnu roku 1987. V době Sametové revoluce mi byly pouhé 2 roky a nic si z té doby nepamatuji. Do základní školy jsem nastoupil v září roku 1994, pět let po revoluci. Jsem členem generace Y, takzvaných Millenials. V Česku se nám také říká Havlovy děti.

Václav Havel často opakoval, jak se těší, až se do společnosti naplno zapojí generace, která už šla do školy po pádu totality. Těšil se, jak budou na rozdíl od těch, kdo zažili třeba jen pár formativních let v základní škole před rokem 1989, idealističtí, nekompromisní, odvážní a zvědaví, čímž hravě převálcují předchozí totalitou handicapované generace, a rychle je díky tomu vytlačí z nejvyšších pater společnosti v politice, ekonomice i myšlení. Mluvil o těch, jimž je dnes pod třicet. Ve světě se jim říká generace Y nebo Millennials. Jsou to lidé narození mezi lety 1984 a 1996. U nás je můžeme pracovně pojmenovat Havlovy děti. (první odstavec článku Lenky Zlámalové v Týdeníku Echo)

Sociálními sítěmi se v minulém týdnu šířily diskuze o článku Havlovy zahálčivé děti si chtějí užívat, který vyšel 28. listopadu v tištěném Týdeníku Echo (číslo 22). Některé jeho pasáže mě takříkajíc nadzvedly ze židle. Hned v začátku se článek odkazuje na globální studii institutu Universum, která se týká právě názorů a postojů Millenials. Jediné, co o ní ale říká, je počet respondentů: více než 16 tisíc. Není řečeno, kolik z nich bylo z České republiky (bylo jich 69), ani nic dalšího, co by nám prozradilo o studii víc. Studie je zdarma ke stažení na webu institutu – a nutno podotknout, že zatím vyšly pouze 4 z avizovaných 6 částí studie. V zatím zveřejněných částech studie navíc nejsou data po jednotlivých zemích, ale pouze po regionech. Česko spadá do regionu Střední a východní Evropa, který kromě nás s 69 respondenty reprezentuje Polsko s 244 respondenty a Rusko s 321 respondenty. Pokud jsou tedy v článku srovnávána data celosvětová s daty za Českou republiku, není jasné, kde je autorka vzala.

 

Václav Havel, zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Havel#mediaviewer/File:V%C3%A1clav_Havel_-_Freedom_and_its_adversaries_conference.jpg

Václav Havel, zdroj: Wikipedia

Jiná startovní čára

Většina článku je postavena na porovnávání dvou generací. Havlovy děti jsou srovnávány s dětmi Husákovými, tedy generací, do níž autorka sama patří. A srovnání je z velké části založené spíše na osobních pocitech, než že by bylo ozdrojováno nějakými jasnými daty.

Už samotná definice generace označované jako yuppies značně generalizuje. Opravdu byla tak kompaktní a nepříliš rozdělená? Nebo je to jen pohled z Prahy? Měli zástupci této generace v Ostravě, Ústí nad Labem nebo na Vsetíně stejný pohled na svoje kariéry a společnost, jako ti, kdo se chytli šancí, ti “pro něž výkon a nasazení znamenal mnoho a byli mu ochotní obětovat hodně ze svého pohodlí?” Jen v mém nejbližším okolí rozšířené rodiny nemám pocit, že by všichni zástupci generace yuppies sdíleli tento přístup. Navíc ono zmiňované obětovávání hodně ze svého pohodlí se v mnoha případech lidí z generace Husákových dětí bohužel dotklo i jejich rodin. V určité části svého dětství si ze svého otce pamatuji akorát plnovous, který mi dává ve spánku pusu na čelo, když přišel v noci z práce domů. A ráno už byl zase pryč. Zaslouží si tohle obdiv?

Zásadní predispozicí pracovního nasazení a úspěchů části generace yuppies ovšem byla naprosto unikátní doba, v níž mohli své sny uskutečnit. “Prošli jsme unikátní epochou se třicetiletými ministry, poradci, generálními řediteli, manažery, šéfredaktory, a dokonce členy bankovní rady ČNB, jimž nebylo ani třicet, když rozhodovali o směřování země. … Havlovy děti stály na začátku kariéry na úplně jiné startovní čáře, a proto jsou úplně jiné.” Těžko se mohu já dnes ve 27 letech stát významným manažerem či poradcem. Doba revoluce a budování nového státního systému prostě otevřela příležitosti mnoha lidem, kteří by se v zavedené demokracii na takové pozice nedostali. Je ale přece nesmysl vyčítat nepřímo následující generaci, že se jí nedaří stejná místa také obsazovat. Je to totiž proto, že na nich sedí stále aktivní lidé starší pouze o jednu generaci. Proč chceme po generaci s jinými podmínkami, aby byla stejná, jako ta předchozí?

V článku navíc dochází k další generalizaci bez podkladů. “I proto se na svůj věk a poměry ve vyspělých zemích podstatně více zajímali (generace yuppies, pozn. autora blogu) o veřejný prostor a formovali ho. … Tehdy vyvolávalo obdiv, když někdo rozjel úspěšný byznys, dnes letí práce v NGO.” Zajímalo by mě, na základě jakých dat se generace před námi zajímala o veřejný prostor více. Ano, dá se jistě souhlasit s tím, že díky překotným změnám ho velmi formovala. A těžko může moje generace nyní veřejný sektor formovat stejným způsobem, když neprocházíme revolucí. Ale nemyslím si opět, že by celá generace yuppies byla tak jednotná, jak článek naznačuje. Vždyť závist k úspěšným podnikatelům existovala tehdy i dnes. A že by dnes zástupci mé generace neuměli ocenit vlastní rozjetý byznys? O čem je tedy celá česká startup komunita? V každé generaci jsou různé segmenty lidí. Někteří tíhnou více k byznysu, jiní více k neziskovému sektoru. Ten u nás mimochodem po revoluci budovala stejná generace, která dělala ty třicetileté ministry a generální ředitele.

To, že se mladí lidé nehrnou na stejné posty, jako generace před nimi, neznamená, že nechtějí měnit svět. Jen k tomu využívají jiné prostředky, mají jiné ideály. A považuji za generačně arogantní pohledem jedné generace odsuzovat sny té následující.

Práce, která nemá smysl

“Studie Universum ukazuje, že se neliší (čeští zástupci generace Y, pozn. autora blogu) od svých vrstevníků ve vyspělých zemích. 73 procent z nich považuje rovnováhu mezi prací a volným časem za vyšší hodnotu než výši příjmů. 82 procent dává této rovnováze přednost před důležitou pozicí ve firmě. 42 procent raději nebude pracovat, než by vzalo práci, kterou nedělají rádi, píší švédští sociologové. Údaje za Českou republiku se od zmíněného průměru nijak významně neodchylují.”

 

job versus work life balance

Graf ze studie institutu Universum: universumglobal.com/millennials/

Tady bych se pozastavil nad tím, jakým způsobem jsou v článku citována data, konkrétně zmiňovaná studie institutu Universum. Výše uvedený graf je z veřejně dostupných výstupů studie na téma Millenials. Z článku v Echu není patrné, že by měla autorka k dispozici nějaká podrobnější data, než ta veřejně dostupná. V nich žádné informace čistě za Českou republiku (ani v jednom ze čtyř dosud publikovaných výstupů studie) nejsou. Citovaných 42 procent se pak netýká všech účastníků studie nebo těch z “vyspělých zemí”. Týká se respondentů ze střední a východní Evropy, což jsou v této studii participanti z České republiky (69 respondentů), Polska (244 respondentů) a Ruska (321 respondentů). Navíc je z grafu patrné, že výsledek střední a východní Evropy je docela odlišný od výsledků v jiných částech světa. Tento způsob interpretace dat mě vede ještě k většímu přesvědčení, že celý článek je, spíše než analýzou podloženou nějakými daty, velmi subjektivním generačním soudem jedné novinářky.

Celým článkem se táhne názor, že se mojí generaci nechce pracovat. Že je pro nás důležitější osobní spokojenost a vnitřní soulad s tím, co děláme. A že to je špatně. Co je ale špatného na tom, pokud chce člověk dělat to, co ho baví, co ho naplňuje, a zároveň mít dostatek času na sebe, své přátele, svůj osobní život? V tomto se prostě a jednoduše s autorkou článku neshodnu. Nebýt přepracovaným workoholikem, dělat co mě baví a mít čas i na koníčky, osobní život, ale i na život veřejný, to je opravdu mým cílem jako zástupce generace Y. A nehodlám se toho vzdát.

V článku je citován také sloupek Standy Billera Generace Y jde do práce, ale moc se jí nechce: “Po generaci zodpovědných workoholiků přichází generace, která skoro 100 let starý výdobytek v podobě osmihodinové pracovní doby nebere jako vtip, ale jako fakt, přes který nejede vlak. Což překvapuje personalisty, jejich spolupracovníky i nadřízené. Jistě je lze pohoršeně vnímat coby línou rozmazlenou holotu, která se odmítá zapojit do honby za vyšší produktivitou a položit své tělo na oltář skomírajícího růstu. Jejich přístup je sice takovou malou limitovanou revolucí v mezích zákona, ale co není, může být. I těch osm hodin denně kdysi vypadalo jako sci-fi, byť nutno vzpomenout, že dělníci se pro ně tehdy topili ve vlastní krvi. Nicméně nechuť obětovat život práci a důraz na osobní život mohou udělat své.” Nemyslím si, že by měli zástupci mojí generace problém pracovat více jak 8 hodin denně, pokud věří tomu, že taková práce má smysl. Pokud tomu ale tak není, proč by měli dělat něco navíc?

I proto se děje to, že místo “zakládání budoucích tahounů průmyslu se stává snem lokální pekařství na rohu ulice nebo vlastní kavárna o třech stolcích z palet.” Opět se ptám: Co je na tom vlastně špatně? Na jednu stranu je nám vyčítáno, že nejsme aktivní, na druhou stranu je nám vyčítáno, když máme své sny a ty si aktivně plníme. Kavárna o třech stolcích je také byznys, pokud dokáže svého majitele uživit. Nebo je dobré jen takové podnikání, které je globální a dělá miliardové obraty?

Politika a školství

Velká část článku je věnovaná kritice současného vysokého školství, respektive jeho masovosti. Mluvčím se stává profesor Ivo Možný, zakladatel mojí alma mater, Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně: “Nezvedli jsme úroveň vzdělání, jen jsme z něj udělali masový statek nevalné kvality, z něhož vycházejí elity Havlových dětí a svým myšlením, které si odtud odnesli, formují celou svou generaci.”

S kritikou úrovně českého vysokého školství se mohu pouze ztotožnit. Zastávám ostatně názor, že nejvíce do budoucna mi na vysoké škole (té, kterou profesor Možný zakládal) dala moje aktivita ve studentských spolcích, nikoliv kurzy, které jsem musel absolvovat. Dovolil bych si ale tento problém spojit s otázkou politiky a zájmu o ni, která je rozebírána v poslední části článku.

“Když se sociologové z agentury STEM ptali v roce 2002 na zájem o politiku, 69 procent mladých mezi 18 a 29 lety řeklo, že se o ni nezajímá. Loni už to bylo 76 procent. Dlouhodobě klesá volební účast Havlových dětí. Při posledních volbách do sněmovny hlasovalo 69,3 procenta lidí. Volit šlo ale jen 53,7 procent Havlvoých dětí. Přestože se podle STEM dívají do budoucna s největším optimismem ze všech generací, zůstanou pasivně sedět doma a nechají rozhodovat starší.”

Úroveň politické nabídky i úroveň vysokého školství v České republice formovala právě ta generace před námi, která se po revoluci nadšeně a aktivně vrhla do utváření podoby veřejného prostoru (jak autorka v článku sama píše). Její stávající úroveň je tedy především jejím vysvědčením. A mladší generace následně může podléhat pocitu, že si do toho starší nenechají kecat, a není nijak ohromena nabídkou. I proto jsou optimističtí, co se týče svojí budoucnosti, ale politické strany je mohou nechávat chladnými.

Dovolím si osobní názor nezaložený na žádných datech. Nemyslím si, že by tyto lidi nezajímala budoucnost společnosti a jejich okolí. Jen se ji snaží ovlivňovat jinak, například právě v tom kritizovaném cool NGO sektoru. Občanská společnost je v České republice stále silnější, a právě v ní vidí mnoho mladých lepší cestu ke změně, než volbami. Což je samozřejmě pro budoucnost demokracie potenciálně nebezpečné, ale 53, 7 procent ještě není tak strašných.

Článek ostatně končí zajímavým WTF momentem, který opět potvrzuje, že je silně subjektivně názorovým: “Právě Havlovy děti v budoucnu rozhodnou, jestli země zůstane západní liberální demokracií, nebo se posune k východní oligarchii. Těch, kteří jsou přesvědčeni, že velké korporace jsou pro lidskou svobodu srovnatelně velké riziko jako komunistická totalita, bohužel přibývá. Nevolí komunisty, ale nemají už na rozdíl od předchozí generace geneticky zakódovaný antikomunismus.”

Nevím jak vy, ale já jsem během čtení celého článku nepochopil, že se jedná o téma antikomunismu a ohrožení západní liberální demokracie. A ono prý ano. Naprosto nechápu, jak větší důraz na osobní život a menší ochota dělat práci, která nás nebaví, vede k odmítnutí liberální demokracie. Netuším, jak kritický postoj k velkým korporacím otevírá cestu východní oligarchii.

Jací tedy jsme?

Za článkem Lenky Zlámalové následuje v týdeníku rubrika Salon, v níž čtyři zástupci naší generace diskutují s redaktorem Vladimírem Ševelou. Tahle diskuze, jakkoliv její účastníci určitě nejsou reprezentativní ukázkou Millenials, ukazuje to nejdůležitější: Naši generaci se samozřejmě můžeme snažit sociologicky sjednotit do nějakých ukazatelů, ale je hodně heterogenní.

Nezažili jsme nesvobodu a možnost volby bereme jako něco samozřejmého. Ti, kdo ji umějí využít, se také umějí postavit na její obranu, ať už je to proti nadnárodním korporacím, totalitním státům, nebo proti vlastnímu prezidentovi. Ti, které možnost volby spíše tíží, jsou zastoupeni ve všech generacích.

O našich životech máme možná jiné představy, než generace před námi, ale to neznamená, že jsou naše sny horší nebo lepší. Pokud něco přispívá generačním střetům, tak jsou to spíše články jako ten v Echu, než naše odlišné představy o čase stráveném v práci.

P.S.: K článku jsem si vypsal ještě vícero drobných poznámek, v podstatě jsem u každého odstavce textu reagoval v mysli slovy “Proboha, cože?” Do článku jsem se ale snažil vypíchnout ty nejdůležitější výtky.

Trackbacks

  1. […] Universum. Možná jste ji na mém blogu již postřehli – částečně se kolem ní točil můj kritický článek reagující na Lenku Zlámalovou v Týdeníku […]

Novější

Starší